Zadržení předmětu leasingu

06-03-2020

Pavel Havlík

Mezi časté otázky, které si kladou zejména společnosti poskytující servis motorových vozidel a jiných pracovních strojů je, jakým způsobem a kdy lze v souladu se zákonem uplatnit právní institut zadržovacího práva na jim svěřenou věc. Zadržovací právo je v současnosti upraveno v ustanovení § 1395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, z něhož plyne právo toho, kdo u sebe cizí movitou věc, ji zadržet za účelem zajištění splatného dluhu osoby, jíž by měl jinak věc vydat. Za určitých podmínek pak lze zajistit, dle odstavce druhého, i dluh nesplatný.

Jedním z modelových problematických příkladů je, když servis zadrží pro nezaplacení opravy vozidlo zákazníka – fyzické nebo právnické osoby, který jej pořídil na úvěr prostřednictvím finančního leasingu. V takovém případě totiž není vlastníkem vozidla zákazník, ale leasingová společnost, která vlastnické právo na zákazníka zpravidla převádí až po úplném doplacení cílové částky leasingu z titulu úvěrové smlouvy. Zákazník, jakož i leasingová společnost se takovému postupu servisu brání zejména s odkazem zadržení vozidla nevlastníkovi. Popsaná situace je problematická především proto, že právní úprava nového občanského zákoníku neposkytuje výslovnou odpověď, jakým způsobem se má k dané situaci majitel servisu postavit. Případné zadržení věci jde nadto proti ochraně vlastnického práva.

Předestřenou nedokonalost v současné době interpretačně nahrazuje a odpověď na otázku, zda je možné zadržet vozidlo nevlastníka, poskytuje právní doktrína, která dovozuje oprávněnost takového postupu. Z komentáře k občanskému zákoníku, C. H. BECK, sepsaného v r. 2016 J. Spáčilem a kol. vysloveně vyplývá následující:

„Již v právní úpravě podle obč. z. 1964 vznikly kontroverze ohledně otázky, zda lze zadržet věc, jejímž vlastníkem je někdo jiný než dlužník zajišťovaného dluhu. Judikatura dospěla k závěru, že ano. Jelikož občanský zákoník tento judikatorní závěr nezvrátil, naopak v ustanovení § 1399 písm. b) mu poskytl výslovnou oporu, bude z něj třeba vycházet i v nové úpravě (jakkoli o jeho legitimnosti z pohledu vlastníkova ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 LZPS lze mít pochybnosti“

Citované doktrinální závěry byly převzaty například z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2265/2005, dle něhož rozhodují i soudy nižších instancí dodnes. K tomu srov. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, č. j. 21 C 90/2014-59, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí.

S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že zadržet předmět leasingu nevlastníkovi v současnosti možné je, nicméně pro futuro není vyloučeno, že právní úprava a judikatura v tomto kontextu ještě nazná změny právě s ohledem na ochranu vlastnického práva leasingové společnosti, která se v případě zadržení vozidla nemá jak dostat ke svému majetku, aniž by vyplatila dluh objednatele, tj. leasingového nájemce.