Odstranění stromů

Sousedské spory představují odvěké téma řešené v nepřeberném množství případů před civilními soudy napříč celou republikou. Stará soukromoprávní úprava, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2013 (dále také „SOZ“), byla právě v důsledku četnosti sousedských sporů bohatá na judikaturu týkající se dané problematiky. S novým občanským zákoníkem, zákonem č. 89/2012 Sb. (dále také „NOZ“), se však mnohé změnilo. Některá judikatura přestala být aplikovatelná, jiná byla tvůrci nového občanského zákoníku implementována do textace zákonných ustanovení a pozvolna začala vznikat judikatura nová, která odstraňuje nejasnosti ve výkladu při aplikaci jednotlivých ustanovení NOZ. Jedním z právních problémů sousedských sporů, který byl v souvislosti se změnami právní úpravy soukromého práva nedávné době soudy řešen a vyřešen se týkal problematiky vzrostlých stromů v bezprostřední blízkosti hranice sousedících pozemků, kdy strom vrhal na sousední pozemek převážnou většinu dne stín a tím omezoval vlastníka sousedního pozemku v jeho užívání.

Za účinnosti staré právní úpravy byla práva majitele pozemku, vysadivšího strom v bezprostřední blízkosti pozemku sousedního do jisté míry méně omezována, než jak to činí nový občanský zákoník. Základní povinností vlastníka dle SOZ totiž bylo, aby se podle ustanovení § 127 zdržel tzv. imisí, tzn. omezování vlastníka sousedního pozemku stínem nad míru přiměřenou poměrům. Proti vzniklému protiprávnímu stavu bylo tedy možné se bránit výlučně podáním tzv. negatorní žaloby na zdržení se omezování vlastníka sousedního pozemku vysazeným stromem blízko katastrální hranice. Tato žaloba implicitně vlastníku neukládala, že má strom odstranit, což je nejefektivnější způsob zamezení nepříznivým vlivům stromu sousední pozemek, ale pouze učinit nezbytné kroky pro to, aby vlastník sousedního pozemku nebyl obtěžován.

Nový občanský zákoník dává vlastníkovi zatíženého pozemku oproti staré právní úpravě jednak právo, aby se domáhal zdržení se imisí, a to v podobném rozsahu, jak bylo uvedeno výše a současně jeho práva rozšiřuje o ustanovení § 1017 NOZ. Podle dotčeného ustanovení je soused povinen v případě, že vysadil stromy blíže než 1,5 m od hranice sousedního pozemku a stromy jsou současně vyšší než 3m, takové stromy odstranit. Vyjma klasické zdržovací povinnosti upravené dříve v §127 OZ a nově v §1013 NOZ, je dle NOZ možné uložit vlastníkovi povinnost plnit, tj. odstranit strom.

Jedním z problémů, na nějž však v návaznosti na shora uvedené praxe po nabytí účinnosti NOZ narážela, spočíval v otázce, jakým způsobem podat za účinnosti nového občanského zákoníku žalobu v případě, že soused vysadil strom za účinnosti starého občanského zákoníku. Strom přitom až od účinnosti NOZ začal vrhat na sousední pozemek stín ve větším rozsahu, než je poměrům obvyklé. Otázka proto zněla, zda se dát vždy cestou negatorní žaloby, nebo zda zvolit nastíněnou cestu podle nové soukromoprávní úpravy a podat k soudu žalobu na splnění povinnosti vedoucí k definitivnímu pokácení stromu. Daná problematika má i přesah kolizního charakteru, neboť je otázkou, dle jakého právního předpisu má být daná problematika řešena, neboť strom byl vysazen za účinnosti staré právní úpravy občanského práva, tj. 40/1964 Sb., nicméně začal působit obtíže vlastníkovi sousedního pozemku až po rekodifikaci.

Uvedenou problematiku až ke dni 27. 6. 2017 řešila pouze právní teorie zabývající se otázkami posouzení pravé a nepravé retroaktivity. Právní problém spojený s NOZ byl v souladu s teorií vyřešen až judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, který dospěl v souladu s doktrínou k závěru o aplikaci tzv. nepravé retroaktivity, podle níž vlastnické právo, které trvá jak za účinnosti starého, tak za účinnosti nového občanského zákoníku, nabytím účinnosti nové právní úpravy může naznat pro futuro určité změny, nicméně při posouzení této otázky nesmí dojít k porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře.

Obecně řečeno, vlastník pozemku vysadil za účinnosti SOZ strom s tím, že stát mu garantoval ochranu jeho vlastnického práva vůči všem, a to s limitem, že nesmí obtěžovat ostatní. Pokud však za NOZ vznikne situace, která by vlastníku jinak ukládala strom porazit, nelze po něm takové jednání spravedlivě požadovat, neboť šířeji upravené povinnosti vlastníka by byly v rozporu s právy, která dříve v dobré víře nabyl. Pro aktuálně vzniklý problém bude proto vždy aplikována nová právní úprava s limity, že vlastnické právo nesmí být omezováno více, než jak dovoloval režim SOZ.

V praxi to znamená, že musí být vždy striktně odlišováno a pečlivě posouzeno, jakým způsobem a podle jakého ustanovení má být podána žaloba a jak má být formulována tzv. žalobní žádost neboli petit. V případě, že žaloba bude podána na plnění povinnosti, která nebyla obsahem vlastnického práva v rozhodné době, hrozí zamítnutí žaloby a tedy neúspěch v soudním řízení. Důsledkem je pak především povinnost uhradit úspěšné straně náklady řízení.

Dovolací soud tuto otázku s ohledem na shora uvedené principy, tj. ochranu dobré víry a nepravou retroaktivitu zhodnotil tak, že pokud byl strom vysazen za účinnosti starého občanského zákoníku a obtíže začal činit svým vzrůstem za účinnosti NOZ, je namístě domáhat se právní ochrany výlučně tzv. negatorní žalobou, a to dle ustanovení § 1013 odst. 1 NOZ, která je obsahově obdobná jako právní úprava SOZ. V daném případě totiž jednání rozhodné pro právní posouzení, tj. vysazení stromu proběhlo za účinnosti staré právní úpravy, která neobsahovala obdobu ustanovení § 1017 NOZ o povinnosti k odstranění stromu.

Význam uvedených závěrů je předními právními odborníky spatřován především v tom, že se jedná o judikatorně výslovně zformulovanou výjimku proti obecným směřováním ustanovení § 3028 odst. 2 NOZ.