Odpovědnost za porušení smlouvy

06-03-2020

Pavel Havlík

Již od dob římského práva patří mezi stěžejní soukromoprávní zásady rčení: „pacta sunt servanda“, v překladu smlouvy mají být dodržovány. V praxi se ovšem nezřídka stává, že tomu tak není. Pak zůstává otázkou, jakým způsobem se může ochrany svých zájmů domáhat ta smluvní strana, která svůj díl dohody dodržela a bez své viny, v důsledku nedostatku součinnosti druhé smluvní strany sešlo z realizace předmětu závazku. Straně, která svým smluvním povinnostem řádně dostála totiž zpravidla vzniká hospodářská ztráta, která může být někdy únosná, jindy však přináší poškozenému subjektu poměrně značné těžkosti, v krajním případě až úpadek.

Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, tj. starého občanského zákoníku, neexistovala konkrétní skutková podstata, která by vymezovala odpovědnost smluvní strany porušující svou smluvní povinnost za takto způsobenou škodu. Náhrada škody mohla být a byla zpravidla uplatňována z titulu ustanovení § 420 občanského zákoníku, které pojednávalo o obecné škodní odpovědnosti, eventuálně by bylo možné dovozovat naplnění skutkové podstaty ustanovení § 424 občanského zákoníku, které pojednávalo o škodu způsobenou jednáním v rozporu s dobrými mravy.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „NOZ“) však v souvislosti s odpovědností smluvní strany za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti nově zavedl samostatnou skutkovou podstatu v ustanovení § 2913. Příslušné ustanovení v odstavci prvém říká: „poruší – li strana povinnosti ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit“. Ze zákonné definice je přitom zjevné, že poškozenou smluvní stranou nemusí být pouze subjekt, který byl přímým účastníkem závazku, ale i subjekt, kterému mělo být uzavření závazku ku prospěchu.

Konstrukce odpovědnostního vztahu příčiny a následku je v současné době obdobný, jaký býval za trvání předchozí právní úpravy, tj. aby vznikla porušující smluvní straně povinnost k úhradě škody, musí být zachována kauzalita mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem újmy osobě, které má být plněno, popř. jíž má jít plnění ku prospěchu. Je přitom nerozhodné, zda se jedná o podstatné či nepodstatné porušení smluvní povinnosti.

U skutkové podstaty způsobení škody porušením smluvní povinnosti je nutné v prvé řadě prokázat uzavření smlouvy a její následné nesplnění. Což v běžné obchodní praxi zpravidla nebývá problém. Problematičtější je však v obecné rovině vyčíslení škody a určení rozsahu náhrady. Nový občanský zákoník totiž nestanovuje žádný striktní způsob jejího stanovení. Narozdíl od standardní deliktní náhrady újmy, kde je v potaz bráno především to, co věřiteli skutečně ušlo z jeho majetkové podstaty, se u této speciální odpovědnostní skutkové podstaty vychází z tzv. principu pozitivní interese, kdy je zohledňován majetkový stav, který by tu byl, pokud by smlouva byla řádně splněna. Uplatňovaným nárokem tak je především věřitelův ušlý zisk. V současné judikatuře není dosud uspokojivě vyřešeno, do jaké míry jsou uplatnitelné i další marně vynaložené výdaje, nicméně i v tomto ohledu je zaznamenáván postupný posun (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006). Vyčíslení a možnost uplatnit i jiné nároky, nežli ušlý zisk tak bude zpravidla odvislá od charakteru takto uplatňovaného nároku, jakož i od důkazních prostředků předložených před soudem. Bude zkoumáno především to, zda se jedná či nejedná o náklad, který by byl součástí zisku při řádném průběhu obchodu.

Odpovědnost z titulu porušení smluvní povinnosti není absolutní. Z ustanovení § 2913 odst. 2 občanského zákoníku plyne možnost liberace, kdy se může dlužník své povinnosti nahradit újmu za určitých podmínek zprostit. Musí se však jednat o překážky, které jsou svým charakterem zcela nepředvídatelné, mimořádné a na dlužníkově vůli nezávislé. Pokud se ale ukáže, že se jedná o překážky vzniklé z osobních poměrů, vzniklé v době prodlení s plněním smlouvy, popř. překážky, které byl povinen překonat, pak ani tak není liberace možná. Liberaci, tak jak je konstruována však lze smluvně vyloučit, pokud si strany dispozitivním ujednáním dohodnou ve smlouvě povinnost k překonání překážek.

Existenci nové skutkové podstaty, která kazuisticky vymezuje jednání, s nímž se lze nezřídka setkat v běžném obchodním styku, hodnotím jako jednoznačný posun dopředu, neboť předcházející úprava tento institut neznala a judikatura k dané otázce byla poměrně roztříštěná. Jakou cestou se však bude konstrukce smluvní odpovědnosti ubírat dále nám však prozradí až budoucí judikatura Nejvyššího soudu.